První procesor vznikl v roce 1969 v americké firmě Intel (Integrated Electronics), která tehdy vyvíjela obvody pro elektronické kalkulátory japonské firmy Busicom. Protože šlo o to, aby návrh byl cenově efektivní, zvítězila myšlenka sestrojit univerzální procesor, kterým by se redukovala složitost japonského návrhu. Tehdy vznikl 4bitový jednočipový procesor, který později dostal označení 4004.
V roce 1974 firma Intel představila již 8bitový procesor s označením 8080, který se stal základem prvních osmibitových počítačů. Jako inovovaný typ tohoto procesoru byl nakonec na trh uveden procesor Intel 8085, který však nezaznamenal větší komerční úspěch.
Firma Intel začíná dále pracovat na poli modernějších 16bitových procesorů a v roce 1977 dokončuje vývoj svého prvního 16bitového procesoru Intel 8086. Tento procesor je plně kompatibilní se svým předchůdcem 8080. Bylo tedy možné používat velké množství programů původně určených pro počítače osazené procesorem 8080 i na počítačích s novým procesorem 8086. Krátce po vyrobení procesoru 8086 přichází firma Intel na trh s procesorem označeným 8088, který je z pohledu uživatele plně slučitelný s 8086, ale vykazuje menší výkon. Procesor 8088 využila firma IBM (Interanational Business Machines) pro svůj nový počítač pojmenovaný IBM PC (Personal Computer, který byl na trh uveden v roce 1981). IBM PC má 128kB (256kB) operační paměti, černobílý monitor a dvě mechaniky pružných disků. O dva roky později je tento typ počítače rozšířen o pevný disk a jeho operační paměť je zvýšena na 640kB. Takto vzniklý nový počítač je prodáván pod označením IBM PC/XT (Extended Technology).
Dalšími následníky procesorů 8086 a 8088 byly 80186 a 80188. Tyto procesory byly plně kompatibilní se svými předchůdci. Měly několik drobných vylepšení své architektury, díky kterým vykazovaly o něco vyšší výkon. Procesory 80186 a 80188 nezaznamenaly však žádného většího rozšíření.
V roce 1982 začíná firma Intel vyrábět nový procesor 80286. Procesor 80286 je plně kompatibilní s předešlými procesory. Mezi jeho hlavní přínosy patří podpora pro paralelní zpracovaní více programů. V roce 1984 se začínají prodávat první počítače založené na tomto procesoru. Tyto počítače nesou označení IBM PC/AT (Advanced Technology). Tyto typy počítačů jsou již standardně vybavovány pevným diskem a minimální kapacitou paměti 1 MB.
Jako další procesor firmy Intel je vyroben v roce 1985 32bitový procesor s označením Intel 80386. Jedná se opět o procesor plně kompatibilní s předcházejícími procesory, poskytuje vyšší výkon a větší programátorské možnosti.
Zmodernizováním tohoto procesoru a integrací jednotky pro výpočty v pohyblivé desetinné čárce přímo na čip procesoru vzniká nový typ procesoru označený jako Intel 80486.
Intel 486DX byl představen v dubnu 1989. Jednalo se v podstatě o vylepšený čip 80386. Byl kombinací vyladěného procesoru 80386 a dvou čipů, které urychlují systém 80386 – interní cache paměti a numerického koprocesoru 80387. Jednalo se o plně 32bitový procesor, který pracoval ve stejných třech režimech jako procesor 80386 a používal stejný adresovací mechanismus. Jeho mikrokód byl rozsáhlejší a rychlejší. Procesor 486DX obsahoval asi 1,25 milionu tranzistorů, takže např. 25MHz verze někdy provedla za jednu sekundu dvojnásobek instrukcí ve srovnání s čipy 80386 a 80387 při stejné frekvenci. Na svém čipu kromě výše zmíněných komponent obsahoval ještě rychlou vyrovnávací cache paměť o kapacitě 8kB. Byl dodáván výhradně v pouzdře PGA se 168 vývody.
Procesor Intel 486DX2 byl představen v březnu 1992. Patřil mezi procesory, které pracovaly se dvěma různými frekvencemi. Tento procesor měl opět všechny vlastnosti procesoru 486DX. Čip navenek pracoval s určitou frekvencí, ale uvnitř pracoval s frekvencí dvojnásobnou. Například procesor 486DX2 66MHz pracoval vnitřně s frekvencí 66MHz, ale navenek byla jeho frekvence poloviční, tj. 33MHz. Díky tomuto řešení bylo možné, aby všechny operace, které probíhaly uvnitř procesoru (např. numerický výpočet nebo přesun dat z jedné části procesoru do druhé), proběhly s dvojnásobnou rychlostí. Externí operace, jako jsou např. přesuny dat do nebo z operační paměti, probíhaly rychlostí stejnou jako u procesoru 486DX. Výhoda tohoto řešení spočívala v tom, že bylo možné použít základní desku určenou pro dřívější procesory pracující s frekvencí 33MHz a do ní umístit tento nový procesor. Výkon procesoru 486DX2 odpovídá asi dvěma třetinám rychlosti, jakou by měl procesor 486DX se stejnou frekvencí.
Procesor 486SX uvedený trh krátce po procesoru 486DX byl spíše marketingovým tahem firmy Intel než novým procesorem. Na tomto čipu Intel vyřadil z činnosti numerický koprocesor 80387. Procesor 486SX byl tedy opět plně 32bitovým procesorem s 8kB interní cache paměti a vlastnostmi procesoru 486DX, ale při náročných výpočtech, obzvláště v pohyblivé desetinné čárce, byl jeho výkon nižší.
K tomuto procesoru byl prodáván numerický koprocesor označovaný 487SX, který byl v podstatě plně funkční čip 486 (tj. CPU s koprocesorem a vším ostatním). Poté, co byl 487SX zasunut do patice, prakticky umrtvil čip 486SX a sám převzal jeho činnost; nahradil procesor i matematický koprocesor, jako by se jednalo o systém s procesorem 486DX. Vývody procesoru 487SX byly však uspořádány jinak, než tomu bylo u procesoru 486, takže nebylo možno tento koprocesor použít místo procesoru 486. Byla uvedena také verze 486SX2 odvozená od 486DX2 s dvojnásobnou vnitřní frekvencí.
Procesor 486DX4 přišel na trh po procesoru Pentium jako levnější procesor, avšak výkonnější než 486DX2. Tento procesor byl velmi podobný procesoru 486DX2. Jeho nejvýraznějším rozdílem byla trojnásobná vnitřní frekvence a 16kB interní cache paměť. Procesor 486DX4 100MHz resp. 75MHz pracoval vnitřně s frekvencí 100MHz resp. 75MHz, avšak externě s frekvencí 33MHz resp. 25MHz. Dalším rozdílem bylo snížené napájecí napětí na 3,3 V.
Ještě by bylo vhodné se zmínit o verzi 486SL. Tento procesor měl nižší spotřebu energie a byl určen pro přenosné počítače. Pracoval na frekvenci 20 a 25MHz.
Posledním zástupcem řady 486, o které se zmíním, je verze OverDrive, což je speciální procesor zabudovatelný vedle klasické 486 do zvláštního pouzdra. Zrychluje původní procesor.
Nástupcem řady 486 měl být nejprve procesor s označením 586, ale Intel se rozhodl pojmenovat ho jinak. Proběhlo také výběrové řízení a po několika změnách se rozhodlo, že se nový procesor bude jmenovat Pentium (toto jméno vlastně tak trochu připomíná označení 586). Tento procesor byl uveden v roce 1993. Měl integrovány všechny vlastnosti procesoru 486. Byl dodáván v pouzdře PGA s 273 vývody a na svém čipu o rozměrech 12,8 x 12,8 mm integroval asi 3,1 milionu tranzistorů. Vzhledem k velmi vysokému počtu integrovaných součástek docházelo u Pentia k poměrně velkému zahřívání se. Z tohoto důvodu bylo u pozdějších verzí sníženo napájecí napětí z 5 V na 3.3 V. Možná se také zapomnělo na aféru spojenou s prvními uvedenými 60 a 66MHz verzemi, kdy ve speciálních případech tyto procesory špatně počítaly. Poté byla uvedena 75MHz verze, která se zasazovala do jiné patice – Socket 7. Následovaly stále výkonnější verze až do 200MHz.
Koncem roku 1995 uvedla firma Intel na trh další generaci procesorů řady x86. Tento procesor dostal označení Intel Pentium Pro. Novinkou jeho architektury byla integrace externí cache paměti o kapacitě 256kB až 1MB přímo do pouzdra procesoru. Tato cache nebyla součástí čipu procesoru, ale byla tvořena samostatným čipem umístěným v jednom pouzdru s čipem procesoru. Tento procesor měl také podporu pro multiprocesorové počítače, která dovolovala osazení až čtyř těchto procesorů do jednoho počítače.
Počátkem roku 1997 uvedla firma Intel na trh další zdokonalenou verzi procesoru Intel Pentium, která dostala označení Intel Pentium MMX. Tento procesor se od původního Pentia lišil především doplněním instrukčního souboru o skupinu instrukcí multimediálního rozšíření. Tyto instrukce jsou určeny především na podporu multimediálního rozšíření systémů s procesory řady x86, mohou však být použity pro libovolné jiné aplikace. Tento procesor pracoval v rozmezí 166-233MHz.
Rád bych se ještě zmínil o procesoru Pentium II OverDrive, což je vlastně upgrade Pentia Pro. Intel se procesory OverDrive snažil prodloužit životnost starších základních desek. Byly to novější procesory ve starším pouzdře, které měly vyšší výkon než ty původní, ale byly s nimi vývodově kompatibilní, takže se daly použít do těchto starších desek.
V roce 1997 začala firma Intel vyrábět Pentium II, který byl založen na jiné architektuře a využíval zcela jinou patici SECC (Single Edge Contact Cartridge), což je vlastně Slot 1. Vycházel z Pentia Pro a nově využíval instrukce MMX. První procesory Pentium II měly frekvence 233, 266 a 300MHz a byly tvořeny 7,5 milionu tranzistorů.
Procesor Pentium II byl uložen v kompaktním typickém černém plastikovém pouzdře, ve kterém byla uložena i 512kB L2 cache, která byla u jeho předchůdců umístěna na základních deskách. Přístup k této cache paměti byl rychlejší. Paměť pracovala na poloviční frekvenci procesoru. Procesory Pentium II se dodávaly s frekvencemi 233, 266, 300 a 333 Mhz (varianta se 66MHz systémovou sběrnicí) a na frekvencích 350, 400 a 450MHz (varianta se 100MHz sběrnicí).
Přibližně o rok později Intel uvedl hi-end verzi Pentia II – Pentium II Xeon. Byl to procesor určený především pro servery a pracovní stanice. Měl 512kB-2MB rychlé L2 cache paměti pracující na frekvenci procesoru. Další významnou změnou oproti procesoru Pentium II byla podpora až čtyřprocesorového zapojení. Pro připojení k základní desce byla použita odlišná patice – Slot 2.
Protože ale procesory Pentium II byly poměrně drahé, rozhodl se Intel uvést na trh „okleštěnou“ verzi Pentia II, tolik diskutovaný Celeron. Od klasického Pentia II se lišil pouze tím, že neobsahoval L2 cache. Tím ale jeho výkon spadl asi na 60% původního Pentia II, a tak spatřil světlo světa nový Celeron (označovaný někdy jako Celeron A), který obsahoval 128kB L2 cache na čipu pracující na stejné frekvenci jako procesor. To vedlo k tomu, že v některých případech byl Celeron dokonce rychlejší než Pentium II. Přitom cena zůstala na velmi dobré úrovni. To byla příčina velké oblíbenosti Celeronu.
První Celerony (kódové jméno Covington) se zasazovaly do Slotu 1, pozdější Celerony (Mendocino) byly ve dvou verzích – pro Slot 1 a Socket370.
V roce 1999 Intel představuje procesor Pentium III, který je podobný Pentiu II, ale je rozšířen o technologii Streaming SIMD Extension (SSE).
SSE představuje 70 nových instrukcí používaných pro více dat zpracovávaných jedinou instrukcí, přídavné SIMD integer operace a instrukce ovládání cacheovatelnosti. Výhody plynoucí z používání těchto nových instrukcí se projevují především v možnostech vyššího rozlišení a vyšší kvalitě prohlíženého obrázku a manipulace s ním, ve vysoké kvalitě přehrávání audia, videa MPEG 2 a v současném kódování a dekódování MPEG2 a v utilizaci rozeznávání řeči.
Také technologie MMX je rozšířena o 12 nových instrukcí. Procesor je určen pro Slot 1 a zataven v novém pouzdře SECC2. Jeho frekvence začíná na 450MHz a končí 600MHz verzí.
O rok později je uvedena také hi-end verze Pentia III – procesor Xeon. Pracuje na frekvenci 500-1000MHz a je určen pro počítače střední třídy, servery a pracovní stanice. Používá stejně jako Pentium III SSE instrukce. Velikost vyrovnávací paměti druhé úrovně je 512kB-2MB. Procesor může být používán v jedno, dvou nebo čtyřprocesorových systémech.
Protože 600MHz je pro 25-ti mikronovou technologii, kterou se dosud Pentia III vyráběla, prakticky maximum, Intel přechází na 18-ti mikronový výrobní proces a uvádí novou verzi PIII s jádrem Coppermine. Tato verze se také liší integrovanou L2 cache. Ta je sice poloviční oproti původnímu Pentiu III, ale na druhou stranu běží na stejné frekvenci jako procesor. Coppermine podporuje 133MHz sběrnici, i když zpočátku vzniklo i několik typů se 100MHz sběrnicí.
S 18-ti mikronovým Pentiem III představuje Intel i nový formát pouzdra procesoru - FCPGA (Flip Chip Pin Grid Array). Umožní to umístit L2 cache přímo do jádra procesoru a zároveň tak snížit náklady na výrobu.
Nastává také trochu zmatek v označení procesorů. Původně to mělo být jednoduché – písmeno E za frekvencí procesoru mělo označovat nové jádro Coppermine a písmeno B 133MHz sběrnici. Ale např. procesor Intel Pentium III 733 má jádro Coppermine a podporuje 133MHz sběrnici, ale žádná písmenka za hodnotou taktovací frekvence nemá.
Zatím posledním modelem procesoru Pentium III je verze s jádrem Tualatin. Toto nové jádro přináší další zmenšení výrobního procesu a umožňuje tak dosáhnout vyšších frekvencí a přitom snížit napájecí napětí a spotřebu procesoru.
Procesory Pentium III s jádrem Tualatin jsou dostupné na frekvencích od 1,13GHz až po 1,4GHz. Vyráběny jsou 13-ti mikronovou technologií. Používají 133MHz sběrnici, mají 32KB L1 cache paměti a 256-512kB L2 cache paměti běžící na plné frekvenci procesoru. Podporují MMX a SSE instrukce zvyšující výkon především v multimediálních aplikacích. Používají signální sběrnici s nižším napětím (1,25V oproti 1,5V), proto nejsou podporovány na starších základních deskách. Jsou určeny do patice Socket370.
Souběžně s vývojem Pentia III se vyvíjí i jeho chudší kolega – Celeron. Po Celeronu A, u kterého bylo maximum 533MHz, přišel Celeron s novým jádrem Coppermine. Nové jádro přináší vyšší frekvence, přičemž snižuje velikost čipu, jeho napětí a spotřebu a tím také teplo, které procesor vydává.
Celerony s jádrem Coppermine jsou vyráběny 18-ti mikronovou technologií, mají 32kB L1 cache paměti a 128kB L2 cache paměti běžící na stejné frekvenci jako procesor. Používají nižší napětí než Pentium III, a tak mají i nižší spotřebu energie. Do frekvence 766MHz používají 66MHz sběrnici, od 800MHz výše pak již mají rychlejší 100MHz sběrnici. Jsou vylepšeny o SSE instrukce (MMX jsou samozřejmostí), které se poprvé objevily u Pentium III procesorů. Tyto Celerony se tedy od Pentia III odlišují pouze nižší frekvencí sběrnice a poloviční velikostí L2 cache.
Pro tyto Celerony se oficiálně nepoužívá žádné speciální označení (ačkoliv někdy se můžete setkat s pojmem Celeron II), od starších se liší frekvencí. Všechny Celerony s frekvencí 566MHz a vyšší jsou postaveny na jádře Coppermine. Jedinou výjimkou je frekvence 533MHz, ve které existují oba typy (jak Mendocino, tak Coppermine).
I když se velikost vlastního jádra procesoru oproti předchozí verzi zmenšila, usazují se i nadále do patice Socket370. Použít se dají ve všech základních deskách s podporou Pentium III FC-PGA nebo s FC-PGA redukcí v deskách se Slotem 1.
Tak jako u procesorů Pentium III, i Celerony Intel vybavil novým jádrem Tualatin. Nové jádro přichází opět se zmenšením výrobního procesu, možností dosáhnout vyšších frekvencí, a to při nižší spotřebě. Procesory Celeron nabízí dobrý poměr cena/výkon s dostatečným výkonem pro všechny běžné aplikace, ať už je to surfování Internetem, kancelářské aplikace, hry a nebo přehrávání videa.
Celerony s jádrem Tualatin jsou vyráběny 13-ti mikronovou technologií, mají 32kB L1 cache paměti a dvojnásobně velkou (256kB) L2 cache běžící na frekvenci procesoru. Všechny tyto Celerony (1GHz a výš) používají 100MHz sběrnici. Podporují MMX a SSE instrukce. Od procesoru Pentium III se liší pouze nižší frekvencí sběrnice.
„Horkou novinkou“ ve vývoji je nový, nedávno uvedený procesor vycházející z Pentia 4 (o tom bude řeč za chvíli), a to Pentium 4 Celeron. Vychází z Pentia 4 s jádrem Willamette, má však poloviční L2 cache (128kB). Je vyráběn 18-ti mikronovou technologií, má 8kB L1 cache. Jeho frekvence začíná na 1,7GHz a postupně porost (zatím jsou k mání verze 1,7 a 1,8GHz).
Nové jádro přináší oproti starším Celeronům několik nových vlastností, a to např. podporu instrukcí SSE2 (rozšíření instrukční sady o 144 nových instrukcí), 400MHz frekvence sběrnice (ve skutečnosti pracuje na 100MHz, ale přenáší data čtyřikrát během jednoho cyklu – je to obdoba DDR), Hyper-pipelined technologii nebo Advanced Dynamic Execution atd. O těchto technologiích bude řeč později. Tento procesor je určen pro stejnou patici jako Pentium 4 – Socket478 a ne Socket370, jak tomu u Celeronů bylo dosud. Intel tak chce pomalu přecházet na shodnou patici u všech procesorů (jako AMD).
A teď už vlajková loď mezi Intelovými procesory pro osobní počítače – Pentium 4. Tento procesor je poprvé uveden na konci roku 2000. Jeho frekvence je 1,4GHz, je vyráběn 18-ti mikronovou technologií, má 8kB L1 cache, 256kB L2 cache. Má 423 vývodů a je určen pro novou patici Socket423. Je založen na tzv. NetBurst architektuře. Ta nabízí několik nových možností:
S uvedením Pentia 4 začaly vznikat také hry a aplikace optimalizované pro tento procesor – to znamená, že daná aplikace dokáže využít nových technických vlastností procesoru. To s sebou přináší vyšší kvalitu a dokonalejší zážitek (např. hladší obraz, čistší zvuk, realističtější prostředí apod.).
Pentium 4 se 423 vývody skončilo na 1,8GHz a na jeho místo nastoupila modifikovaná verze určená pro jinou patici – Socket478. Ta je znatelně menší než Socket423 a je s ní nekompatibilní. Tato verze Pentia 4 zmenšuje velikost procesoru, ovšem při zachování stejného jádra (Willamette).
Protože se změnila patice, je nutné procesory osazovat do jiných základních desek než předchozí Pentium 4. Jiné je také uchycení chladiče, který se usazuje do speciálního držáku na základní desce. To usnadňuje umístění chladiče, zajišťuje jeho rovnoměrné dosednutí na procesor a snižuje riziko poškození procesoru.
Ostatní vlastnosti Pentia 4 zůstaly zachovány. Procesory mají 8kB L1 cache a 256kB L2 cache. Jejich frekvence začínají na 1,4GHz a v současnosti nejvýkonnější P4 s jádrem Willamette má frekvenci 2,4GHz. Tento procesor také obsahuje nové možnosti jako Hyper-pipelined technologii a ostatní výše vyjmenované.
Nová generace procesorů Pentium 4 s frekvencemi od 1,6GHz již používá nové jádro s kódovým názvem Northwood. Architektura Northwood je v podstatě stejná jako u předchůdce - jádra Willamette. Hlavním rozdílem mezi nimi je výrobní proces. Zatímco Willamette je vyráběno 18-ti mikrony, jádro Northwood je vyráběno 13-ti mikronovou technologií.
Zmenšení výrobního procesu umožňuje umístit do jádra procesoru větší 512kB L2 cache. Dalším přínosem zmenšení je možnost dosáhnout vyšších frekvencí (zatím nejvýkonnější Northwood má frekvenci 2,53GHz) a v neposlední řadě má menší jádro nižší spotřebu energie, což znamená méně tepla.
Dalším krokem ve vývoji Pentium 4 procesorů je po přechodu na 13-ti mikronový proces zvýšení frekvence sběrnice na 533MHz. Skutečná frekvence se zvýšila ze 100 na 133MHz, ale protože jsou data posílána čtyřikrát během jednoho cyklu, je efektivní frekvence FSB 533MHz. Ostatní vlastnosti zůstaly stejné, jako u 400MHz veze. Zrychlení FSB sběrnice se projeví hlavně v rychlejší komunikaci s pamětí, tedy paměťově náročných aplikacích. V testech je tato nová verze asi o 5% rychlejší než její „400MHz“ předchůdce.
Nevýhodou ale je, že procesory s 533MHz FSB musí podporovat základní deska (tedy že nejdou umístit do těch samých základních desek jako verze s 400MHz FSB).
Dalším procesorem z řady Pentium 4 je Xeon (kódové označení Prestonia). Tento procesor už se neoznačuje Pentium 4 Xeon jako jeho předchůdci vycházející z Pentia III nebo Pentia II, ale pouze Intel Xeon. Jedná se o procesor určený do serverů a pracovních stanic. Jeho vlastnosti jsou podobné jako u Pentia 4 – je založen na architektuře NetBurst a používá 400MHz sběrnici.
Frekvence Xeonu začíná na 1,4GHz a zatím nejvýkonnější verze má frekvenci 2,4GHz. Má tříúrovňovou cache o velikosti 512-1024kB podle verze procesoru.
Tento procesor nepodporuje víceprocesorové uspořádání, proto Intel uvedl modifikovanou verzi Xeon MP, která už ho podporuje. Xeon MP také přináší technologii HyperThreading. Tato technologie umožňuje, aby operační systém zacházel s jedním fyzickým procesorem jako se dvěma logickými procesory, což zrychluje odezvu serverů, výkonnost při zpracování transakcí a pracovních úloh. Cílem této technologie je zvýšení systémové výkonnosti a účinnosti.
Procesor Itanium (kódové označení Merced) je prvním procesorem z rodiny 64bitových produktů společnosti Intel a zaměřuje se na nejnáročnější podnikové a vysoce výkonné výpočetní systémy. Technologie EPIC (bude o ní řeč později), kterou procesor Itanium podporuje, nabízí průlomové funkce umožňující zpracování dat v objemech terabajtů, urychlení zabezpečených nákupů a transakcí on-line i zpracovávání složitých výpočetních úkonů. Jeho frekvence začíná na 800MHz. Má tříúrovňovou cache a velikost L3 cache je 4MB, ale je umístěna mimo procesor. Frekvence sběrnice je 266MHz, propustnost 2,1GB/s.
A teď něco podrobněji k architektuře samotného procesoru. Pokud se podíváme na historii procesorů od Intelu, nemůžeme si nepovšimnout, že se jeho architektura od dob 8-bitové 8080 téměř nezměnila. Většinu instrukcí, které má současné Pentium III najdeme i v 20 let starém předchůdci. Samozřejmě, byl přidán 32-bitový mód, MMX a SSE rozšíření, ale požadavek zpětné kompatibility Intelu značně svazoval ruce. Pro pokročilý pipelining nebo předpovídání podmínek se procesor typu CISC příliš nehodí (RISC má výhodu např. ve stejné délce všech instrukcí). Proto se Intel rozhodl k revolučnímu kroku – opustit architekturu x86 (IA-32) a vytvořit nový procesor úplně od základů.
O Itaniu se tvrdilo, že bude plně RISC procesor. Architektura IA-64 sice RISC připomíná, ovšem Intel přišel s několika novými myšlenkami, takže zde máme další název – EPIC (Explicitly Parallel Instruction Code). Všechny instrukce v programu pro IA-64 jsou umístěny v 128 bitových balíčcích. Každý balíček obsahuje 3 41-bitové instrukce a 5-bitový informační kód. Myšlenka je jednoduchá – balíček je načten najednou a podle informačního kódu je zjištěno, kterého typu (celočíselné operace, operace s reálnými čísly apod.) jsou jednotlivé instrukce. Pokud jsou jiného typu, mohou být všechny poslány příslušné výkonné jednotce a zpracovány najednou. Krom toho může být libovolný počet balíčků seskupen do “superbalíčků”. Každý superbalíček se vyznačuje tím, že se v něm instrukce vzájemně neovlivňují, tj. mohou být prováděny paralelně v libovolném pořadí.
Protože se Itanium neuchytlo tak, jak Intel očekával, spatřil světlo světa jeho nástupcem - McKinley (někdy označován také jako Itanium 2), který se od původního Itania liší hlavně vyšší frekvencí sběrnice (400MHz), rozšířením sběrnice z 64 na 128 bitů a hlavně vyšší propustností, která je až 6,4GB/s. Velikost L3 cache je 3MB a je integrována přímo na procesoru. Je vyráběn 18-ti mikronovou technologií. Jeho frekvence začíná na 1GHz.
Intel se také již delší dobu zabývá výrobou procesorů pro mobilní počítače. Od těch prvních, jako např. 386SL, 486SL nebo Mobile Pentium II je to dnes mobilní Celeron, Pentium III a poměrně čerstvě je na trhu mobilní verze Pentia 4.
Intelovy mobilní procesory používají technologii SpeedStep, tzn. mohou dynamicky přepínat hodinový kmitočet a napětí v závislosti na tom, zda počítač pracuje z baterií nebo je zapojen do sítě. Když pracují v režimu, optimalizovaném pro baterii, běží procesory na nižším kmitočtu a při nižším napětí, což významně snižuje výkonovou spotřebu CPU, přičemž poskytovaný výkon je stále vysoký. Takže např. Pentium III 800MHz běží v úsporném režimu jen na 500MHz a když je potřeba co nejvyšší výkon, procesor přepne na 800MHz. Když uživatel zapne počítač do sítě, může se notebook automaticky přepnout do režimu maximálního výkonu tím, že zvýší významně kmitočet. Tyto změny kmitočtu proběhnou za pouhou 1/2000 sekundy – tak rychle, že jsou pro uživatele nepostřehnutelné, i když k nim dojde uprostřed aplikace náročné na výkon, jakou je např. přehrávání filmu z DVD. Uživatelé také mají možnost zvolit režim maximálního výkonu i při práci z baterií.
V současné době jsou k dostání procesory Celeron do frekvence 1,2GHz s 256kB L2 cache vyráběné 13-ti mikronovou technologií, nebo procesory Pentium III do 1,13GHz s 512kB L2 cache.
Nedávno uvedený procesor Pentium 4-M pracující na frekvenci 1,6 a 1,7GHz vyráběný také 13-ti mikronovou technologií.
A jaké jsou vyhlídky do budoucna? Samozřejmě se budou dále zvyšovat frekvence procesorů. Intel plánuje v prvním čtvrtletí roku 2003 uvést 3GHz verzi Pentia 4, frekvence mobilního P4 by brzy měla překročit 2GHz. Uvedení procesoru P4 Celeron pro Socket478 napovídá, že Intel chce přejít u procesorů pro osobní počítače na jednotnou patici (Socket478), což by rozhodně bylo výhodnější pro zákazníky i výrobce základních desek.
Na poli serverových procesorů Intel už připravuje následovníky Itania. V roce 2003 uvede procesory Madison a Deerfield. Zatímco Deerfield bude jakousi levnější variantou čipu McKinley, Madison bude vyroben 13-ti mikronovou technologií, což dramaticky zmenší jeho velikost a umožní dosažení vyšších frekvencí. Zřejmě pak právě Madison bude slavit největší úspěchy na serverovém poli. V roce 2004 by měl Intel uvést Montecio, který bude pokračovatelem procesorů Madison, ale ani Montecio se na výsluní dlouho neohřeje, protože někdy v roce 2005 či 2006 by měl být vystřídán procesorem Chivano.
Pokud půjde vývoj dopředu tak rychle jako dosud, je docela možné, že už za pár let se dočkáme několikrát výkonnějších procesorů, než jsou ty současné, o frekvencích někde kolem 20GHz.